Přibližně v sedmi letech začínal Martin Prusek s hokejem v Hutních montážích Ostrava (nynější Sareza). „Líbil se mi vždycky hokej i fotbal. Chodil jsem s tátou bruslit, bavilo mě to, a tak mě rodiče dali na hokej,“ přemýšlí nad tím, proč začal s hokejem. „Do branky jsem se dostal náhodou. Na jednom tréninku jsem si zlomil hokejku, a tak mě trenér postavil do brány a už jsem tam zůstal,“ vzpomíná na své brankářské začátky.

V Sareze prošel všemi mládežnickými mužstvy a poslední rok v juniorské kategorii přestoupil do Vítkovic. Zde také plynule přešel k týmu mužů a hájil branku Severomoravanů až do roku 2001. Další sezónu odešel za oceán do nižší soutěže, ale odchytal i jedno celé utkání v NHL v dresů Senátorů z Ottawy. Tam potom působil i následující dvě sezóny. Výluka v NHL jej zavála zpět do Vítkovic. Byl dlouho zraněn, tak mnoho příležitostí ukázat své umění nedostal. Po odchodu Tomáše Vokouna do Finska si jej nejdříve „vypůjčil“ znojemský tým na dvouzápasovou výpomoc. Nakonec došlo k dohodě a Martin zůstal ve Znojmě na hostování až do konce sezóny. „Agent mi řekl, že Znojmo by mělo o mě zájem. Ve Vítkovicích chytal Pinc, protože jsem byl zraněný, takže já jsem nabídku přivítal. Navíc Znojmo je mančaft, který má o co hrát,“ popisuje svůj přestup. V Ottawě mu letos končí smlouva, v Česku vlastní jeho hráčská práva Vítkovice.

Pozvánky do mládežnických reprezentací jej minuly, protože Sareza nehrála nejvyšší soutěž a nebyl tak na očích trenérů. Dobře si pamatuje si svůj debut v dospělé reprezentaci: „Poprvé jsem nastoupil za reprezentační béčko, bylo to na turnaji Izvestijí v Moskvě. Vím, že jsme prohráli a myslím, že to bylo proti Rusku.“ Ve své dosavadní kariéře si nejvíce cení dvou finálových účastí: Z finále extraligy 1997 proti Vsetínu má stříbro a z Mistrovství světa v Lillehammeru 1999 zlato. Je samozřejmě rád, že se mu podařilo prorazit do NHL.

Na studium příliš času neměl, ale stihl se vyučit elektromechanikem. Martinův bratr hrál do dorostu fotbal za Baník. Jeho rodina žije v Ostravě a má tři dcery ve věku osm, pět a jeden a půl roku. Dvě starší dcery si rády zapinkají tenis a zkouší balet. „Primabalerínou být ale nemusí,“ prozrazuje jejich tatínek, „spíš jde o to, aby něco dělaly.“ Sám si také rád zahraje tenis. Baví ho fotbal a relaxuje při poslechu hudby.

31. 1. 2005