Rekordman Beroun: Kariéru chci dohrát ve Znojmě

Je nejvěrnějším hráčem Orlů v současném kádru. Na jihu Moravy působí už od roku 2002, na prsou nosí také kapitánské "céčko". Jiří Beroun v průběhu listopadu oslavil 500 utkání ve znojemském dresu. "Jsem šťastný, že tu můžu dál hrát," říká.

Jirko, v klubu jste zažil extraligu, první ligu i nyní mezinárodní EBEL. Co se za tu dobu změnilo?
Řekl bych, že Znojmo je pořád tím rodinným klubem, jakým vždy bývalo. V každé etapě tady byl výborný kolektiv. Za třináct let si nepamatuju problém, kdy by někdo v kabině nějak vyčníval. Jeden za druhého tady dýchá a myslím si, že i proto nám to i teď funguje. Do zápasů dáváme všichni srdíčko a to je hra, kterou musíme předvádět.

Jste také kapitánem mužstva. Co to pro vás znamená?
Je pro mě pocta, že "céčko" nosím, ale stejně tak by ho mohl mít Peter Pucher nebo Luboš Štach. Volba padla na mě, já jsem za to rád. Mladým klukům je potřeba pomoct, je s tím spojené i nějaké hecování. Samozřejmě musím hlavně odvádět to, od čeho jsem v týmu, tedy takovou tu černou práci.

Jiří Beroun

třebíčský odchovanec, proti Orlům si zahrál v 1. lize

od roku 2002 ve Znojmě

ve 14 sezónách nastoupil za Orly k 505 zápasům, zaznamenal 120 bodů (56 + 64)

v současnosti kapitán mužstva

» Více o Jiřím Berounovi na jeho profilu

Pamatujete si na svůj první zápas za Znojmo?
Mistrák si popravdě řečeno nepamatuju. Ale vzpomínám si na úplně první přátelák před sezónou, bylo to proti Skalici. V té době jsem byl v Třebíči na ledě dva dny a navíc jsem přibral pět kilo. Zavolali mi ze Znojma, ať se přijedu ukázat. Dali ke mně do útoku Romana Erata, ten mi dvakrát přihrál a já z toho dal dva góly.

Pocházíte z Třebíče, jak osobně vnímáte dlouholetou sportovní rivalitu mezi Znojmem a Třebíčí?
Jsem tady už dlouho, mám tu rodinu, manželka je ze Znojma, bydlíme v Hlubokých Mašůvkách. Musím říct, že když teď jedu do Třebíče, jedu tam jen na návštěvu. Mám tam ale spoustu kamarádu, v létě tam pravidelně jezdím a zajdeme spolu na pivo.

Vzájemné souboje provázala vždy velmi vyhecovaná atmosféra. Jak jste ji vnímal?
Pamatuju si, když jsem sem přijel s Třebíčí jako sedmnáctiletý kluk, na stadionu bylo sedm tisíc lidí, já seděl na střídačce ve druhé řadě a říkal si, že na led jít nemůžu, že bych to prostě nedal. Pak jsem musel přejet na trestou lavici odsedět příliš mnoho hráčů na ledě a už jen to byl velký hukot. Tahle atmosféra byla neopakovatelná, teď se jí nejvíc blíží zápasy s Vídní.

Dovedete si ještě představit, že byste působil v jiném klubu?
Upřímně, kdyby tady tenkrát po extralize hokej nepokračoval, tak nevím... asi bych skončil. Pro mě je na prvním místě rodina, nedokážu si představit, že bychom se někam stěhovali. Proto jsem moc šťastný, že tady hokej pokračuje a já můžu hrát. Na sto procent říkám, že kariéru chci dohrát ve Znojmě. Nic jiného pro mě neexistuje.