O hráči
V Jihlavě působil až do vojny, ve dvaadvaceti letech odešel na tři sezóny do Vítkovic. Poslední vítkovická sezóna (1996/97) pro něj znamenala zisk druhého místa v extralize a stejný úspěch si zopakoval i v následujícím ročníku v dresu třineckých Ocelářů. Rok na to pomáhá Třinci vybojovat třetí příčku. V lednu 2000 přestupuje do Karlových Varů, kde zůstal ještě další sezónu. Byl zvyklý hrát v týmech, které se perou o přední pozice, ale tentokrát se nacházel v mužstvu, které nakonec muselo zachraňovat extraligovou příslušnost v baráži.
Odchází do Finska do Jyväskylä a čeká jej dosud nejúspěšnější sezóna (2001/02) v kariéře. V padesáti šesti zápasech dokázal nastřílet čtyřiatřicet branek a stává nejlepším střelcem finské nejvyšší soutěže. I další sezónu setrvává v barvách Jyväskylä a i když svůj úspěch nezopakoval, přesto je pětadvacet branek v základní části a čtyři v play-off úctyhodným počtem, který dokazuje, že jde o hráče s čichem na góly. On sám to považuje za dar od boha.
Z Finska putuje do ruského Magnitogorsku (2003/04), kam jej přivedl trenér Marek Sýkora, jenž ho znal z karlovarského angažmá. Ovšem v týmu nevydržel a během sezóny se stěhoval do Čerepovce. „V Magnitogorsku byly velký tlaky, nedostával jsem moc prostoru, hrál jsem ve čtvrté pětce. Nehrál jsem přesilovky, oslabení, jak jsem byl zvyklý hrát ve Finsku všechno. Tak jsme se domluvili na výměně do Čerepovce a tam už jsem hrál přesilovky, oslabení a přišlo takové oživení, že už jsem se i střelecky prosazoval,“ vysvětluje svůj přestup.
V Rusku ale další sezónu nezůstal, protože trenér, který ho vedl v Jyväskylä, si jej vyžádal do jiného finského týmu Tappara Tampere. Poslední sezónu před odchodem do Znojma však nedohrál. V listopadu přišlo zranění a tři měsíce bez hokeje. Následovala rehabilitace a díky známému fyzioterapeutovi Pavlu Kolářovi může opět naplno trénovat. Finský klub už neprojevil o služby zkušeného střelce zájem a ani on zde nebyl spokojen s podmínkami nejen kolem hokeje. Prezident znojemského klubu Jaroslav Vlasák stojí za jeho příchodem na jih Moravy. „Je to můj kamarád. Chtěl bych mu pomoct k co nejlepšímu výsledku,“ přibližuje Tomáš Chlubna, proč přijal nabídku Znojma.
Národní dres oblékl už v mládežnickém věku. Reprezentoval na mistrovství světa dvacetiletých v německém Fussenu. Ačkoliv měli silný tým, nedosáhli uspokojivého výsledku. „Skončili jsme pátí a měli jsme tam nejlepší mužstvo, jaké tam kdy hrálo. Byli tam třeba Žigmund Pálffy, Martina Straka, Robert Petrovický. Bohužel, dopadli jsme jak sedláci u Chlumce,“ vzpomíná. V dospělé reprezentaci si zahrál pouze v letech 1995/96. S národním týmem obsadil na turnaji Izvestija druhé místo, hrál přípravné zápasy ve Švédsku a byl na turnaji v Kanadě.
Váží si všech těchto reprezentačních startů stejně jako medailí z extraligy, ale nejvíce ho těší, že dokázal být nejlepším střelcem finské SM ligy. Přesto by chtěl dosáhnout i nějakého prvenství s mužstvem, a to je to, co jej stále v hokeji motivuje.
Se vzděláním to neměl jednoduché. „Dělal jsem střední školu s individuálním studijním plánem, protože Jarda Holík řekl: ´Buď budeš dělat školu nebo hokej.´ Já jsem se rozhodl pro hokej, protože ho hraju od šesti let a jsem za to rád."
Velmi si cení své rodiny, které věnuje veškerý volný čas, zejména tříletému synovi. Stejně jako on, není ani jeho manželka ze sportovní rodiny, přesto má jeho žena pro jeho hokejové zaměstnání pochopení: „Je tolerantní, chápává, jsem šťastný, že to tak bere. Ona to bere úplně perfektně, podporuje mě, pomáhá mi ve všem. Já tu rodinu u sebe potřebuji a jsem jim vděčný, že mi takhle pomáhají a že jsou se mnou.“
27. 5. 2005