Rodák z Povážské Bystrice prožil dětství v městečku Němčová nedaleko Trenčína. Nemohl snad proto s hokejem začít nikde jinde než v týmu Dukly. K hokeji se však dostal až ve třetí třídě, tedy ve věku, kdy mají hráči již nabruslenu hezkou řádku kilometrů. „Na zimák mě přivedl náš soused, jenž sám trénoval. Zeptal se táty, ten zase mě, a tak jsem se objevil na stadionu,“ řekl ke svým prvním hokejovým krůčkům. V té době se ale také věnoval fotbalu. „Ve fotbale jsem hrával útok, navíc jsem nemusel trénovat, chodil jsem pouze na zápasy. Na zimáku mě trenéři šoupli rovnou do obrany a nikdy se mě vlastně nezeptali, co chci hrát. Přitom jsem strašně chtěl být útočníkem a střílet branky. Určitě bych hrál lépe vepředu než v obraně,“ vrací se dnes již s úsměvem do svých dětských let.

Hokejová Dukla měla přece jen větší tradici než tomu bylo v případě fotbalového klubu. Navíc se ve městě hrála nejvyšší soutěž a Trenčín na přelomu osmdesátých a devadesátých let patřil ke špičce československého hokeje. Od třinácti let se Čakajík plně věnoval již jen hokeji. Měl velký talent, a proto se brzy objevil v jednom týmu s Hossou, Gáboríkem či Radivojevičem. S nimi dokázal vystoupat až na vrchol slovenské juniorské extraligy a ve dvaceti letech se tak poprvé dočkal reprezentační pozvánky na MS. V kanadském Winnipegu se mladým Slovákům dařilo a silný ročník se prosadil i na mezinárodní úrovni, když vystoupal na třetí příčku. Bronzová medaile patří mezi Martinovy dosavadní největší úspěchy kariéry. Seniorská reprezentace na sebe nenechala dlouho čekat a šikovný bek za ni odehrál zatím přes 20 utkání.

„Od mala se mi dařilo, a tak jsem se moc nezabýval tím, co jiného než sport bych měl dělat. Bavím se hokejem, je to můj koníček, díky němuž jsem placen. Pokud vás sport živí, je to nejlepší, co může člověka potkat. Jsem velmi rád, že se mi podařilo u hokeje vydržet,“ řekl. V dresu Trenčína si během dalších tří let dokráčel pro druhé a třetí místo. V tabulce produktivity si připsal celkem 63 kanadských bodů, což je na obránce velmi slušná porce. Díky svým útočným schopnostem se dostal do hledáčku řady manažerů.

„Chtěl jsem vyzkoušet něco jiného a česká extraliga je kvalitní soutěž, v níž hrají i přes řadu odchodů do zámoří či Ruska dobří hráči. Zázemí je na vysoké úrovni, a tak jsem se to rozhodl vyzkoušet,“ řekl ke svému rozhodnutí, které ho přivedlo nejdříve do Liberce, který byl v sezóně 2002-03 v extralize nováčkem. V závěru ročníku pak vypomáhal formou hostování v Třinci. S Oceláři se dostal nakonec až do semifinále play-off, kde jejich pouť ukončily Pardubice. I přes enormní zájem Slezanů dodržel smlouvu v Liberci, za nějž odehrál se skvělými výsledky celou sezónu 2003-04.

Na sever Moravy zamířil až v létě. „Trenér mě strašně chtěl, přesvědčovali mě, ale v průběhu sezóny potom došlo na lámání chleba. Trenéři se ke mně otočili zády a vůbec mě nepodrželi. Já jsem řekl, že takhle to dál nejde a odešel jsem odtud,“ vypráví obránce, který přišel do Znojma před Vánoci 2004 na hostování do konce sezóny. V Třinci málo hrál a trenér ho při zranění hráčů začal stavět do útoku. Pro Martina to však splnění dětského snu nepředstavovalo.

Vzdělání má středoškolské s maturitou. Otec hrával fotbal na vesnické úrovni, z jeho tří sourozenců zvolil starší bratr rovněž kopačky a hájil barvy Kunovic, mladší se fotbalu po čase přestal věnovat. Martinova přítelkyně občas ráda zajde do fitness centra, mezi koníčky jejího partnera patří filmy, knihy, čas od času si přečte něco o autech nebo si zahraje hry na PlayStation. Kromě svého hokejového umění se Martin Čakajík proslavil také jako oběť zkratu hokejového rebela Radka Dudy, který jej byl navštívit v liberecké šatně.

Koncem listopadu 2006 odešel do Plzně výměnou za útočníka Aleše Padělka

25. 11. 2006