Jak nyní vůbec vypadá váš den po konci hokejové kariéry?

Nějaká denní rutina ve mně zůstala. Ráno začínám tím, že jdu do posilovny, kde si zacvičím, a pak mě během dne čekají pracovní povinnosti. Věnuji se totiž zastupování hráčů, což zabere poměrně dost času, kdy probíhají různé komunikace přes telefon a e-maily s klubovými manažery a samotnými hráči. Takže to je asi teď moje hlavní náplň běžného dne.

Čeká vás tedy později i pracovní cestování?

Tím, že je po sezoně, tak se teď vše řeší primárně po telefonu, ale jakmile se rozjedou soutěže, budu se pohybovat i na českých zimácích. Mám v plánu vyrazit rovněž do jiných evropských lig, kde budeme rozjíždět další projekty, takže budu svým způsobem všude, kde bude potřeba a kde to bude dávat smysl. Věnuji se tomu už přes dva roky, ale během kariéry na to nebyl úplně prostor. Jakmile jsem však skončil, vrhl jsem se do toho naplno.

Je tohle práce, kterou jste po hraní hokeje chtěl vždycky dělat?

Dost často jsem nad tímto tématem přemýšlel. Původně jsem se chtěl věnovat něčemu, co je úplně mimo hokej, ale nějak se to sešlo, že jsem se nakonec vydal touto cestou. Navíc řeším věci, které jsem si sám prožil. Kvůli hokeji jsem byl od dvanácti let pryč z domova a vše, čím si současní kluci od mládežnického věku až po profesionální seniorský hokej procházejí, jsem si i já zažil a čerpám z toho. Díky tomu cítím, že pro klienty můžu mít přínos a strašně mě to baví.

Jak tedy svou hokejovou kariéru s menším odstupem hodnotíte?

Zhodnotil bych to dvěma úhly pohledu. V první řadě jsem hrozně vděčný za to, co jsem prožil, kam jsem se všude dostal a jaké lidi jsem poznal, protože hokej mi otevřel dveře tam, kde by mi je za normálních okolností nikdo neotevřel. Druhá věc je i to, že jsem se v daný moment snažil dělat vždy všechno naplno, šel jsem často až za hranu svého maxima a byl na sto procent přesvědčen, že rozhodnutí, která jsem pokaždé udělal, byla správná. S odstupem času si ale člověk uvědomí, že tomu tak úplně nebylo a ne všechny cesty, kterými se vydal, byly dobré.

Tím zároveň navazuji opět na práci, kterou nyní dělám. Když bych totiž udělal ty kroky trošku jinam, tak moje kariéra mohla být úspěšnější. Takto zpětně se to samozřejmě dobře hodnotí, ale díky tomu teď můžu pomoci našim klientům podobné scénáře eliminovat, protože v hokeji se musí sejít dohromady strašně moc věcí, aby člověk ze sebe dostal všechen potenciál, který má. Nejde o žádné vymlouvání, tohle je reálný stav věci. Jak jsem ale zmiňoval, za to, co jsem vše mohl prožít a co mi hokej dal, jsem nesmírně šťastný. Zůstává však ve mně pořád i ten druhý subjektivní pocit.

Aleš Sova v sezoně 2024/2025, foto: Nikola Růžičková

Dokázal byste nastínit, co byste dnes udělal jinak?

Je nutné znovu zdůraznit, že jsem v tu chvíli byl o tom opravdu přesvědčený i vzhledem ke znalostem a dovednostem, které jsem v té době měl, a dělal to s pocitem, že je to pro mě to nejlepší. Jasně, ať už to rozhodnutí bylo jakékoliv, vždycky mě někam zavedlo. Zároveň si však myslím, že je naprosto stěžejní, jaké člověk během kariéry potká lidi, protože ho to může buď vystřelit nahoru, nebo poslat úplně dolů. Když uvedu příklad, se kterým jsem se setkával poslední rok dost často.

Mladý kluk, když nehraje nebo nedostává takový prostor, jaký by si představoval, tak všude hledá chyby. Většinou se ti hráči dělí na dvě skupiny, kdy buď hledají chyby jen u sebe, což byl mimo jiné můj případ, i když bych možná řekl, že jsem byl v tomhle úplný extrém, anebo vidí chyby všude jinde, ne ale u sebe. Proto je vždycky super, když tihle mladí hokejisté mají vedle sebe zkušenějšího hráče, mentora nebo i trenéra, který jim může poradit. V daný moment je to pro toho kluka hrozné, ale za dva dny to může být klidně úplně jinak.

Řekl byste, že tedy ta rozhodnutí nebyla úplně o špatné volbě působiště, ale o nesprávném zachování se k dané situaci?

Řeknu-li to obecně, tak to často dohromady souviselo. Když jsme to ale nakousli, tak některá angažmá bych také zpětně nezvolil, ale znovu jsem nějakým způsobem reagoval na to, co se zrovna dělo. Například když nastal covid. Ve Znojmě jsem byl s vedením domluvený na tom, že tady zůstanu další dva roky, ale díky pandemii se tohle celé zhroutilo. Najednou nikdo nevěděl, co se bude dít a Orli zamířili do druhé ligy. Já jsem měl jít do zahraničí, jenže jsem neměl potvrzené, zda budu moci vycestovat, takže to taky padlo. Tím chci říct, že s tím byla většinou spojená i nějaká souvislost. Teď by to člověk vzal třeba zpátky, ale v tu chvíli dělá rozhodnutí, která jsou nejlepší a logicky nemůže vědět, jak se to bude vyvíjet dál.

Zůstal byste tedy třeba i déle v Americe a zabojoval o vyšší soutěž?

Určitě jsem tam nešel s tím, abych někdy hrál NHL, to si myslím, že by byla science fiction. Ale možná bych tam zpětně zůstal do konce sezony. Byl jsem tehdy v prvním týmu Quad City a začátek kempu se mi opravdu povedl. V prvním zápase jsem hned po nástupu na led udělal chybu po které padl gól a v dalším střídání jsem se zranil a pak už má pozice nebyla taková jako po kempu. Proto jsem požádal o trejd, ale jakmile mě vytrejdovali, vyhodili z předešlého klubu trenéra a měli zájem, abych se vrátil zpátky. Celé se to tedy tak zamotalo, že jsem se nakonec přesunul do Kansasu, kde se zranil obránce, ale to už jsem v té době komunikoval s trenérem z Dánska, který o mě hodně stál.

Beru to, že to tak mělo být. Sice paradoxně v prvním týmu to bylo fajn, ale v těch ostatních už úplně ne, kdy se mnou všelijak experimentovali, a v tu chvíli mi to přestalo absolutně dávat smysl. Je třeba ale připomenout, že oni jsou úplně jiná nátura než my. Fungovalo to tak, že mimo led jsme jedna velká rodina, ale na ledě už každý hrál za sebe. Neříkám, že je chyba v nich, protože oni v tomhle vyrůstají a já jako cizinec jsem se tomu musel přizpůsobit. Zkrátka to ale byl trochu nezvyk.

Jsou tedy i věci, které vám v hokejové kariéře vadily a chybět rozhodně nebudou?

Určitě je to nastavení v českém hokejovém prostředí. Přijde mi totiž, že když člověk prohraje, všichni se na něj dívají najednou skrz prsty a chybí mi u nás větší profesionalita a lidskost co se týče komunikace v situacích, když je nějaká série proher nebo se sezóna nevyvíjí dle očekávání. S tím jsem se v takové míře v zahraničí jako tady nesetkal. Mám v tomhle krásnou zkušenost z Dánska, kdy jsme hráli doma v Herningu derby s Esbjergem před plným zimákem a prohráli jsme 5:0. První šok přišel hned po zápase, kdy nám lidé tleskali. Říkal jsem si: „Co se to jako děje?“ A druhé překvapení nastalo, když do kabiny přišel klubový manažer. Opět mi probíhalo hlavou, že asi dostaneme pořádný céres, ale on každému podal ruku a poděkoval za to, že jsme se snažili, bojovali, a i takový zápas prostě někdy je. Z toho jsem byl hodně překvapený.

Nevím, proč je to tady v Česku takto nastavené, i když zase každý tým to má jinak a nechci všechny házet do jednoho pytle. Na jednu stranu chápu, že jsou tady faktory jako tlak na výsledky, výkony, peníze a lidé si hrají o místa, ale ve finále jsme pořád jen lidé.

,,Byl jsem v šoku. Dostali jsme v derby 5:0 a po zápase nám přišel manažer poděkovat za to, že jsme se snažili."

Souvisí s tím i určité fanouškovské návyky?

Tohle je věc, ke které bych se také rád vyjádřil, a to konkrétně, co se Znojma týče. Opět to vezmu do dvou rovin. V té první si neuvěřitelně cením a vážím té skupiny lidí, která nás neustále podporovala v každé chvíli. Někteří jezdili i na venkovní zápasy, a to dokonce ve všední dny, což je obdivuhodné. Já se přiznám, že bych toho schopný nebyl, abych jel do Šumperka, přijel v noci domů a ráno vstal do práce, za což mají můj kredit. Každá mince má ale dvě strany. Mám totiž pocit, že si určitá fanouškovská skupina lidí neuvědomuje, jaká se zde aktuálně hraje soutěž. Pravděpodobně tady někdo zamrzl v tom, že se hraje pořád extraliga nebo EBEL a chce si tuhle zlost vylívat na dvacetiletých klucích, kteří s tím nemají absolutně nic společného. A upřímně mě to úplně se*e.

Tady máme profesionální režim v tom, že tu máme špičkové posilovny a zázemí kolem klubu. Můžu ale mluvit za každého z nás, že valná většina hráčů má k tomu, aby tady mohla dopoledne být, i nějakou formu práce nebo přivýdělku. A není tomu tak, že bychom celý zbytek dne leželi někde na lehátku. Uvedu opět příklad. Nebudu jmenovat, ale jeden z kluků každé ráno odjížděl z domu o půl šesté, aby mohl být v devět hodin nachystaný v posilovně, od 10 do 12 absolvoval trénink na ledě s týmem a pak jel zpátky domů a do večera pracoval. A mně přišlo hrozně nefér, že když někomu odskočil puk nebo jsme po první třetině se Žďárem vedli nedej bože jen 2:0, tak se tady na nás začalo pískat.

Dostávalo se vám tohoto pocitu i internetovou formou?

Já to na sociálních sítích nevyhledávám, nesleduji, ale vždycky se to ke mně dostane. Lidé by měli být rádi, že se vedení podařilo dostat sem kvalitní hráče, kteří si vydělávají peníze i někde jinde, jen proto, aby tady dopoledne mohli být. Normální druholigový režim tady totiž fungovat nemůže z důvodu tréninků mládeže v odpoledních hodinách, takže mi tohle přijde úplně scestné, někomu za to nadávat. A když jsem byl třeba na tribuně zraněný a slyšel, jak se těm hráčům fakt hnusně a sprostě nadává, bylo mi strašně. Nikdy jsem nesouhlasil s tím, že každý, kdo si koupí lístek, má právo dělat si na zimáku, co chce. Fanoušci tvoří s hráči, trenéry a vedením jeden klub a bez nich to nikdy fungovat nebude. Hráči na ledě vnímají, jaká zrovna je na stadionu energie.

Hokej ve Znojmě je sport číslo jedna a za mě to je strašně důležitý prvek, zejména pro malé děti a jejich sportovní vývoj do budoucna. A já, kdybych vzal dítě na zimák a poslouchal z pozice rodiče to, čeho jsem byl vícekrát svědkem, tak ho na hokej už příště nevezmu. Zdůrazňuji, že se samozřejmě nejedná o valnou část fanoušků, kteří na hokej chodí, ale bohužel tuhle zkušenost jsem za poslední dvě sezóny zažil vícekrát.

Máte tedy na mysli, že v tomhle ohledu to budou mít hráči v další sezoně ještě těžší?

Taky bych byl samozřejmě rád, kdyby se tady hrála zase mezinárodní soutěž a chodily tisíce lidí na každý zápas, ale je potřeba si uvědomit, že každá organizace si prochází nějakým vývojem a financování sportu jako takového je v dnešní době velmi náročné, proto klub nemůže být pořád jen na vrcholu. Podívejme se, jak je na tom nyní Brno. Řadu let zpět to málem vypadalo, že tam hokej skončí, a Znojmo je teď ve fázi, kdy se nejvýš nenachází, a proto se k tomu musí tak i přistupovat.

Ovšem pokud někteří lidé mají pocit, že by to dělali lépe, tak bych chtěl za prvé upozornit na to, že bez současného majitele by tu nebyl hokej na tak vysoké úrovni, který se tu hrál po řadu let a také mají možnost buď pomoct nebo vést vlastní klub. Znovu tedy opakuji, že je obrovské štěstí, co tady bylo a je za hráče, kteří jsou ochotní si příjem zajistit jinde za tu cenu, aby mohli za Orly hrát. A byl bych hrozně rád, aby si to ti daní lidé uvědomili a kluky, kteří tam jsou teď, podporovali i přesto, že se tu nehraje soutěž, kterou by chtěli. Jim nepomůže to, že si na nich někdo bude vylívat svou zlost, ale podpora, díky které to mohou dotáhnout dál.

I přes to všechno, co jste si během kariéry vyzkoušel, jste nakonec nikdy nezískal zlatou medaili. Tohle asi ve vás zůstane navždycky, že?

Jo, to jednoznačně. Tohle byla vlastně jedna z věcí, která mě u toho nějakým způsobem i držela. A když navážu na dřívější otázku, tak i tohle byl jeden z důvodů, proč jsem nepokračoval, protože jsem věděl, jaké finance do následující sezony dávají určité týmy, částky a platy, které v historii druhé ligy snad nikdy nebyly a že jim Znojmo nyní nemůže konkurovat. Vždycky jsem chtěl něco vyhrát a bude mě mrzet, že jsem tuhle euforii nikdy nezažil. Teď už to ale bohužel nezměním.

Aleš Sova ve své nejoblíbenější sezoně 2019/2020. foto: reklamafoto

Jaká sezona byla i přes to z vašeho pohledu po všech stránkách úplně nejlepší?

Určitě vysoko na stupínku je ročník, kdy jsme s Herningem skončili druzí. Kdybych ale měl říct sezonu, kdy jsem si hokej ze všeho nejvíc užíval, tak to bude ta poslední před covidem – 2019/2020. Tehdy jsem byl nadšený, že jsem se mohl vrátit do Znojma, a byli tu kluci, které jsem dobře znal a se kterými jsem vyrůstal. Navíc někdy okolo Vánoc jsme hráli fakt suprově, dokonce jsme vedli ligu, vytvořili nesmírně dlouhou šňůru vítězství a okolní týmy o nás říkaly, že jsme momentálně nejlepší v lize.

Jsou tím pádem i věci, které vám budou nyní naopak v životě mimo hokej chybět?

Jednoznačně kabina. Poznal jsem to už v ten rok, kdy jsem nehrál, že to je věc, která se nedá nahradit a člověku chybí. Další z věcí je adrenalin ze samotných zápasů, i když ten se dá nějakou formou nahradit. Myslím, že pro sportovce obecně je asi nejtěžší, že v momentě, kdy skončí, přijde o nějakou identitu toho, že je celý život hokejista, jenže ze dne na den se to najednou změní. Teď už s tím tedy problém nemám, ale řekl bych, že se s tím setká každý, kdo někdy sportoval na nějaké vyšší úrovni.

Jaké byly tedy nakonec další důvody toho, že jste se i přes nabídnutou smlouvu rozhodl dál nepokračovat?

Důvodem číslo jedna byla zranění. Poslední dva roky jsem měl neustále nějaké zdravotní problémy, se kterými jsem se vypořádával. Naposledy jsem si před sezónou natrhl přitahovač u kyčle. Později to dospělo i do stadia, kdy jsem si musel brát prášky na bolest, abych mohl vůbec absolvovat trénink, což jsem si říkal, že už je na pováženou. Ne že by to i přesto nešlo, ale ubíjelo mi energii létat pořád po fyzioterapiích, abych se dal do kupy na zápas a podobně.

Důvod číslo dva byl, že po jednotlivých posezonních pohovorech jsem věděl, že zde nebudou pokračovat kluci, se kterými jsem se dobře znal a vyrůstali jsme spolu jak lidsky, tak hokejově, tedy Tomáš Komínek, Peťa Beránek, David Bartoš, Kuba Šaur atd. a dá se říct i celý zbytek týmu z předešlé sezóny.

A třetí důvod už, jak jsem zmiňoval, byl ten, že bychom pravděpodobně v následujícím roce nemohli konkurovat nejambicióznějším týmům a držela by mě tady jen ta vidina toho, že bych vyhrál ligu, postoupil a „s čistým štítem“ skončil. Samozřejmě to nebylo rozhodnutí ráz na ráz, takové nikdy nedělám, a měl jsem to v hlavě už před sezonou. Věděla o tom část kabiny a manažer, že může nastat i tento scénář, takže to nebylo proto, že se nám nepovedlo postoupit přes čtvrtfinále nebo něco jiného.

Konec kariéry jste si tudíž představoval trošku jinak…

Podle mě je úplné drtivé minimum hráčů, kteří si konec kariéry naplánují a vyjde jim podle jejich scénáře. Jak jsem ale řekl. Vyhrát, postoupit a skončit, to byl takový můj cíl nebo vidina. Na druhou stranu jsem šťastný, že jsem to mohl ukončit ve Znojmě. Navíc i poslední zápas kariéry jsem odehrál na znojemském zimáku. Do Prostějova jsem sice odcestoval, ale kvůli nemoci už to prostě nešlo. Špatně řečeno, je pozitivní, že jsem to nakonec ukončil doma.

,,Vyhrát, postoupit a skončit. To byl můj cíl a vidina toho, co mě u hokeje ještě držela."

Přetrvává ve vás ze série s Prostějovem stále hořkost?

Když si na to vzpomenu, vybaví se mi hned domácí utkání, ve kterém jsme měli uspět. Jenže na začátku přišlo nesmyslné ovlivnění zápasu, kdy byl za nefaul vyloučený Peťa Beránek, a pak za stavu 4:3 pro nás byl za mě zase úplně zbytečné vyloučení z naší strany po vstřeleném gólu. Pokud by k tomu nedošlo, tak jsem přesvědčený, že by se prodloužení nakonec nehrálo. Neříkám, že bychom postoupili, ale rozhodně by celá série vypadala úplně jinak.

Vy jako kapitán jste měl s rozhodčími možnost mluvit. Jak probíhala komunikace z jejich strany v tomto duelu?

Teď si úplně nevybavuji, kdo ten zápas pískal, ale v drtivé většině byli druholigoví rozhodčí brutálně arogantní. Chápu, že to mají často strašně těžké, navíc když tam jsou v sezoně jen tři, což je další věc, které nerozumím. Nejvíce mě asi ale vytočil moment, kdy za gesto po našem gólu byl vyloučený náš hráč, ale poté, co Prostějov z toho vyrovnal, tak jejich hráč udělal to samé. Rozhodčí, který předtím vyloučil našeho kluka, byl navíc u toho a absolutně na to nereagoval. Tohle mě šíleně vytočilo a vařila se ve mně krev. My jsme za to dostali dvojku, ale oni ne, což jsem vůbec nepochopil.

Řekl byste, že znojemský tým hrál ve čtvrtfinále svůj strop?

Myslím, že tam byly rezervy, a to ne v tom, že by někdo nebruslil nebo nevyždímal ze sebe všechno, ale z taktické vyspělosti. Klíčové byly dvě chvíle této série. Když jsme hráli u nich první zápas, vedli jsme 2:1 a ujížděli následně sami na bránu, jenže to jsme neproměnili, a nakonec zápas Prostějov otočil na svou stranu. Druhý moment bych znovu zmínil, kdy jsme po otočce z 3:0 na 4:3 museli jít do čtyř, kdyby se totiž tyhle chvíle překlopily na naši stranu, oni by byli nuceni hrát úplně jinak.

Na závěr se zeptám. Je něco, co byste chtěl po vašich zkušenostech říci směrem k mladším sportovcům?

Asi aby si to užili, protože sportovní kariéra strašně rychle uteče. Ne každý si totiž uvědomuje, že dělat profesionálně to, co ho baví, je strašné privilegium. Přijde mi, že se to bere jako samozřejmost, ale je třeba zmínit, že naprosté minimum těch, kteří s tím začnou odmalička, se nakonec dostane na úroveň, kdy se tím mohou profesionálně živit a také si uvědomit zodpovědnost vůči lidem, kteří danému hráči na jeho cestě pomohli. Ať už to jsou rodiče, trenéři nebo spoluhráči bez kterých by se do pozice v které se nachází nikdy nedostali. A proto je důležité odevzdat tomu každý den maximum a vážit si určité šance. Každý si totiž myslí, že po vyhraném zápase získá titul v extralize a dostane nejlepší podmínky, ale díky Bohu to tak nefunguje. Své místo si musí zasloužit.

Aleš Sova ve své poslední sezoně kariéry 2025/2026, foto: Michal Křepela